Chceme hezké věci. Ale potřebujeme je?

Celkem zásadní otázka. 

Nikdy jsem si nemyslela, že bych byla člověk impulsivní, ale co se týče nákupů, je tomu bohužel tak. 

Jednou se mi líbí to, podruhé ono. Bytové doplňky, kuchyňské náčiní, nábytek, ale třeba i oblečení. Kupování všeho celkem bez rozmyslu by mohlo být mé poznávací znamení.

Mám to doma ráda hezký. Uklizený. Zorganizovaný. Jako malá jsem se doma s rodiči topila ve věcech, chaosu  a jestli si můžu dovolit být drzá, tak v nevkusu.
I když - ať jsem fér - celé devadesátky byly krapet nevkusné. 

Za ty roky jsem si ale vybrala směr a styl. Přesto však můj mozek občas vypne a koupím nebo objednám něco, co bude zaručeně pasovat k nám domů. Ale nepasuje. Nebo ne dlouho. Protože jsem impulsivní. Začarovaný kruh.

Poslední dva měsíce mám tendence obhlížet online bazary, aukce a další markety, protože mě uchvátilo retro. 

Mého muže ovšem ne. Tak mám doma pár retro talířů, omáčník nebo porcelánové retro šálky na espresso. Můj milý z toho jist nechce, omáčník i šálky jsou mi doma s prominutím k prdu. Nepijeme kafe. 😅 Na čaj je to malé, takže je to sice krásné, ale potřebuju to?

Stály ty peníze za to?
Za to prchavé nadšení? 

Fakt jsem to musela kupovat? 

FAKT to potřebuju?

Kolik takových nákupů mě ještě čeká?

Víte. Nespočítám kolik věci jsem poslala dál. Zadarmo. Rodině. Přátelům. Na charitu. Nebo prostě jen tak k popelnicím na rozebrání. Vždy vše zmizelo. Do hodinky, někdy do půl. 

Nejsem sběrač. Baví mě hezké věci, ale zároveň se s dalšími bez problémů rozloučím. Někdy je to nadšení tak prchavé, že nákupu lituju už ten den. 

A tak nově zkouším jistou metodu. Metodu přemýšlení a nakupování do košíku a následného vyprazdňování. Počkejte - vysvětlím.

Souvisí to s psychikou, náladou a rozpoložením, to se ví. O tom taky ta impulsivnost je. 

Nicméně mně nově celkem funguje to, že věc nebo věci co se mi líbí si nosím v košíku po prodejně a představuji si, kam ty nové kousky dám. V tom mi na mysl přijde fakt, že zrovna včera jsem vytřídila 20 potravinových dóz. Proč tedy mám v košíku další? Protože jsou hezčí? Ne. Nepotřebuji je. Obejdu regál a vracím do police. A takto to dělám v poslední době se vším. I s jídlem. 

Horší je to u nákupů online. Tam mi vlastně dělá dobře ten proces. To těšení, které ale taky většinou opadne s rozbalením zásilky. Pak mi zbývá většinou jediné. Poslat to zpět.  

Letošní rok mám v tomto směru velké cíle, tak mi držte palce. Nechť má CESTA K MINIMU může začít.